Blaník má asi každý spojený s pověstí o blanických rytířích, kteří z hory vyjedou ve chvíli, kdy bude českému národu nejhůř. Většina lidí taky ví, že Blaník se nachází ve středních Čechách nedaleko města Vlašim. Míň lidí už myslím tuší, že Blaníky jsou dva - Velký Blaník, jehož nadmořská výška je 638 m.n.m., a Malý Blaník, jehož nadmořská výška je, jak napovídá název, o něco nižší - 580 m.n.m. Pověst o blanických rytířích se spojena s Velkým Blaníkem, na kterém také stojí rozhledna. K výletu na něj mne inspirovala Henrieta z blogu Abych nezapomněla (zejména informací, že je tam i v zimě otevřené občerstvení). A protože oba Blaníky jsou jen pár kilometrů od sebe, rozhodli jsme se, že náš krátký sobotní výlet povede i na něj.
Auto jsme odstavili na parkovišti kousek za Louňovicemi pod Blaníkem (v sezóně je placené, teď v zimě tam po nás neštěkl ani pes). Vyrazili jsme po červené a zelené značce směr Velký Blaník (a zatímco v Praze nebylo po sněhu ani památky, tady byla pravá nefalšovaná zima se zasněženými cestami). Asi po kilometru se značky dělí - my pokračovali po zelené, protože jsme se chtěli podívat i na Veřejovou skálu, která je právě spojená s pověstí o blanických rytířích. Po dalším kilometru jsme se dostali opět na červenou značku a po ní jsme vystoupali na Blaník.
Kamenný rytíř
Veřejová skála
Rozhledna na Blaníku je otevřená i mimo sezónu (o víkendech od 10 do 16 hod., vstupné 20Kč), takže jsme vyšlapali 84 schodů, které vedou na vrchol dřevěné rozhledny postavené ve čtyřicátých letech 20. století ve tvaru husitské hlásky. Výstup to byl jen symbolický - na vrcholu Blaníku byla poměrně slušná mlha, takže výhledy na Voticko, Vlašimsko a Benešovsko se nekonaly (kdybyste chtěli vidět, co jsme mohli vidět, koukněte se u Henriety - tady). Byli jsme rádi, že vidíme na zem. Alespoň jsme se ale odměnili pivem a já i horkým čajem a výborným domácím štrúdlem.
Mlha přede mnou, mlha za mnou (aneb když si k výletu na rozhlednu vyberete ten "správný" den)
Jeden z panelů naučné stezky
Z Velkého Blaníku jsme se neznačenou cestou vrátili zpět na zelenou a přes křižovatku s červenou pokračovali dál po zelené. Tu jsme asi po kilometru opustili a pustili se lesní cestou podle GPSky směrem k silnici. Trochu nám to zkomplikoval fakt, že nám v GPSce došly baterky a cesta se ztratila v lese mezi padlými stromy, ale nakonec jsme cestu, která vedla k silnici, zase zdárně našli. Kousek za silnicí jsme se opět připojili na červenou značku a pokračovali po ní až k Býkovickému rybníku.
Býkovické rybníky
Býkovický rybník jsme obešli po naučné stezce, po které jsme pak ještě pokračovali kousek dál - než jsme se pustili neznačenou cestou k vrcholu Malého Blaníku. Jeho svah je pokrytý spoustou kamenů a vystupujících skalek a kousek pod jeho vrcholem je zřícenina poutní kaple Máří Magdalény, která zde byla vybudována v polovině 18. století, aby ji o pár desítek let později Josef II zase zrušil. Do dnešních dnů se uchovaly zbytky obvodových zdí. V jejich středu roste majestání smrk (prý se mu říká Farář nebo Velký mnich).
A z vrcholu Malého Blaníku jsme zas už spořádaně pokračovali po značce naučné stezky - až na parkoviště.
Malý Blasík
Zbytky poutní kaple Máří Magdalény byly docela otogenické...
Celková délka výletu byla 9 km a převýšení asi 350 m.
Náš okruh je pravda trochu atypický tím, že jsme si ho částečně naplánovali mimo značky, ale ti, kdo si nelibují v prodírání se mezi smrčky a v řešení otázky, která ze tří cest je ta pravá, se na oba Blaníky mohou vypravit i jen za využití turistických značek. Délka myslím bude zhruba stejná. Jen doporučuji vybrat si lepší počasí, než jsme měli v sobotu my, abyste z té rozhledny i něco viděli.
Žádné komentáře:
Okomentovat