Rakouské střípky aneb co se jinam nevešlo

Po popisu výletů, které jsme o dovolené podnikli. doplním ještě pár slov o oblasti, kde jsme dovolenou trávili...

Vydali jsme se do údolí Kleinwalsertal, které se nachází v v rakouské spolkové zemi Vorarlbersko. Jde o docela uzavřené a poměrně odlehlé údolí. V minulosti bylo osídleno národností skupinou Walserů, kteří sem přišli už před 700 lety z oblasti dnešního Švýcarska. Do dnešního dne si Walseři uchovali některé tradiční zvyky i prvky zvláštního nářečí, které v minulosti používali. V současnosti je toto údolí především turistickou oblasti, která je využívána jak pro letní, tak pro zimní turistiku. Díky turistům prý v sezóně počet obyvatel údolí narůstá téměř na destinásobek.

_{Pohled z balkónu}

---

Zajímavostí je, že toto údolí není po silnici přístupné z Rakouska, ale pouze z německého území přes město Obersdorf. Za ním silnice překračuje německo-rakouské hranice, pokračuje přes Rieslern a Mittelberg až do Baadu, kde končí. A právě v městečku Baad, jsme měli svou "základnu" v hotelu Widerstein. Jde o příjemný hotel v klasickém alpském stylu, ve kterém jsme měli hezký a prostorný pokoj s balkónem, ze kterého byl úžasný výhled. Lze se zde domluvit i česky - majitel je původem Čech a i část personálu tvoří Češi. Součásti ubytování je snídaně (švédský stůl), večeře jsme si vybírali z jídelního lístu (ceny jsou o něco vyšší než v Čechách - jídlo kolem 13 až 20 €). S ubytováním i jídlem jsme byli spokojení.

_{"Náš" hotel}

_{Pár momentek z Baadu}

V údolí funguje dobře místní doprava. My jsme ji sice nevyužili, ale autobusy do Obersdorfu, které projíždí celé údolí, jezdí poměrně často a mají hustou síť zastávek. Stejně tak je zde dsot značených turistických cest - od těch procházkových (značené žlutě) přes klasické horské cesty (značeno červeně) až po stezky pro zkušené turisty (značeno modře). Na turistických trasách jsou i otevřené horské chaty, kde je možné se občerstvit. V hotelu je dobré si vyžádat kartu hosta, na kterou lze získat některé, byť ne velké slevy (jízdné v autobuse, na lanovce).

_{Údolí je opravdu směrem do Rakuska uzařené}

_{Kytičky, kytičky, kytičky... (na loukách to fakt kvetlo krásně)}

_{A krávy samozřejmě na alpské louky patří}

Tolik pár praktických informací a poslední hrstka fotek.

Kanzelwand

Poslední den naší krátké alpské dovolené jsme se rozhodli pojmout trochu víc odpočinkově. Rozhodli jsme se proto jen pro krátký výlet lanovkou a zbytek dne jsme prolenošili na balkóně s výhledem na hory (především na Wiedderstein, který jsme obešli v úterý). Lenošení ponechme stranou, ale pár fotek z procházky v okolí horní stanice lanovky vám nabidnu.

---

Do městečka Riezlern jsme dojeli naším autem. Zaparkovali jsme na placeném parkovišti (3 € za parkování na 3 a více hodin) a došli pár kroků k dolní stanici kabinkové lanovky na Kanzelwand, kde jsme si tentokrát koupili lístek na cestu nahoru i dolů (28€ za osobu). Od horní stanice lanovky jsme vyšli krátkým stoupáním na vrchol Kanzelwandu, který leží přímo na rakousko-německé hranici ve výšce 2059 m.n.m. Při sestupu jsme se prošli ještě kousek po hřebínku, po kterém vede hranice, ale pak už jsme se vrátili zpátky ke stanici lanovky.

Mapa a profil cesty je tu tentokrát spíš ze setrvačnosti, porotože tyto údaje dávám ke všem výletům, než že by měl velkou informační hodnotu...

A sladká tečka nejen za čtvrtečním výletem, ale i za celou naší krátkou alpskou dovolenou - apfelstrudel s kopcem skvělé šlehačky

Po hřebeni ke Grünhornu

Druhý výlet jsme naplánovali po hřebeni a rozhodli jsme se při něm využít služeb techniky a do výšky se trochu přiblížit pomocí lanovky. Trasu jsme původně plánovali malinko jinou, ale díky tomu, že nám kamarád opět nabidl odvoz, mohli jsme sejít zpátky dolů po druhé straně kopce. Ale popořádku...

---

Výchozím bodem naší cesty byl i tentokrát Mittelsberg, odkud jede kabinová lanovka až těsně pod vrchol Walmendinger Horn (jízdné jen nahoru stojí 20€ za osobu). Od lanovky jsme si nejprve vyběhli vyšlápli až na samý vrcholek hory do výše téměř 2000 m.nm. (přesně 1996), kam je to jen pár set metrů a kde stojí želený kříž (ostatně jako na spoustě rakouských horských vrcholů). Pak nás čekal krátký sestup na rozcestí, kde začínala naše hřebenová, modře značená cesta. I tak nás ovšem čekala spousta stoupání i klesání. Většinou tedy krátkých, ale poměrně prudkých, protože kamenitá úzká pěšinka, po které jsme šli, věrně kopírovala členitý hřeben, který svým profilem připomínal nejspíš pilu.

Přes vrcholky Muttelbergkopf a Ochsenhöfer Köpfle jsme došli až do sedla Ochsenscharte a odtud jsme se pustili po červené značce do docela prudkého stoupání na vrchol Grünhorn, což byl nejvyšší bod naší cesty - 2039 m.n.m. Dál jsme pokračovali po mírně klesajícím hřebínku do sedla Starzeljoch (cestička byla místy hodně úzká a svah na obě strany dost prudký) na rozcestí. Z tohoto rozcestí se dá sestoupit dolů do Baadu (což byl náš původní záměr), jít pod hřebenem zpět k horní stanici lanovky a nebo se vrátit zpět na rozcestí v sedle Ochsenscharte. My jsme volili poslední možnost a vrátili se po třetí straně pomyslného trojúhelníku zpět do sedla, ze kterého jsme vyšli na Grünhorn.

Další cesta už jen klesala - nejprve poměrně po červené přes chatu Schwarzewasserhütte k chatě Melköde, u které je pěkný vodopád (tedy když jsme tam byli my, byl to spíše vodopádek, ale podle koryta tam jindy teče vody mnohem víc). Další klesání už bylo velmi pozvolné po pohodlné štěrkové cestě značené žlutou značkou. Cesta nás asi za pů hodinky dovedla až k horské chatě Auenhütte, odkud už jsme měli zajištěný odvoz.

Celá trasa měla necelých 13 km a ušli jsme ji (i s odpočinkovými pauzami) asi za 6 hodin (cesta po hřebeni nám trvala skoro dvě a půl hodiny, ač má pouze 4 km, podobné je to s výstupem na Grünhorn - necelý kilometr jsme stoupali min. půl hodiny).

_{(na rozdíl v údaji o nejvyšším místě cesty a skutečné výšce vrcholu Grünhorn nehleďte- je to tím, že jsem se při vyznačování profilu na mapě netrefila přesně na vrcholek)}

Okolo Widdersteinu

Na dovolenou do hor jezdíme většinou mimo sezónu nebo alespoň na jejím začátku (než vypuknou školní prázdniny). Letos jsme se rozhodli vydat se do Rakouska, do oblasti Voralberska, na samé hranice s Německem. Ubytování jsme našli v hotelu Widderstein, který provozuje syn manželova dávného známého. Ale o hotelu a jiných všeobecnostech možná někdy příště. Tentokrát bude článek věnován našemu prvnímu výletu. Na ten jsme se symbolicky vydali okolo hory, po které se hotel jmenuje (a na kterou jsme se dívali z našeho balkónu).

---

Na cestu jsme vyrazili z Mittelbergu, kam z Baadu jezdí místní autobus nebo se to dá dojít pěšky (je to asi 2 km). První necelé čtyři kilometry jsme mírně stoupali příjemnou pohodlnou žlutě značenou cestou - nejdřív lesem, potom po louce. Od chaty Hinter Gemstelalpe cesta pokračovala po červené značce a stoupala prudce do kopce směrem na hřeben. Cesta je kamenitá a vede mimo jiné kolem vodopádu a dál kličkuje svahem strmě do kopce. Před sedlem míjí další horskou chatu Obere Gemstelalpe a dál stoupá do sedla Gemstelpass a odtud k chatě Widdersteinhutte (ta je ve výšce 2048 m.n.m) .

Od chaty Widdersteinnutte cesta vedla více méně po vrstevnici a už nijak výrazněji nestoupala. Minuli jsme malé horské jezírko, které bylo kousek pod námi a došli až k zavřené chatě na hřebeni. Odtud už cesta začala, a to poměrně prudce, klesat zpátky dolů do údolí. První část nabízela ještě hezké výhledy i potok s kaskádami vody, další asi 2 km vedly většinou lesem a moc zajímavé nebyly. Asi tři kilometry před Baadem je ještě další možnost občerstveni - chata Barguntenhutte., Od ní jsme se pustili dál dolů - tentokrát po žluté značce. Pohodlná cesta klesala už pozvolně ve stínu lesa a nabízela příjemné pohledy na potok se spoustou malých peřejí i tůněk. A jak sliboval rozcestník - po cca 40 minutách jsme byli u našeho hotelu v Baadu.

Ač trasa má okolo 14 km, zabrala nám kolem 8 hodin. Některá stoupání jsou opravdu "výživná" a ani v klesáních někde terén nedovolí velké tempo (a nějaký čas zabraly i občerstvovací pauzy na jednotlivých chatách).

Tentokrát jsem článek možná trochu zahltila fotkami - nafotili jsme toho spoustu a měla jsem vybrat rozumný počet. Hory jsou prostě fotogenické.