Nový Hrádek u Kunratic

Nový Hrádek u Kunratic je zřícenina královského gotického hradu. Nechal ho na lesnatém ostrohu nad Kunratickým potokem postavit král Václav IV - stavbu hradu nařídil roku 1411 a již z roku 1412 existují záznamy o králově pobytu na hradě. Hrad svou úlohu plnit velmi krátce. Nejdůležitěší událostí v jeho historii je smrt krále Václava IV - ten zde zemřel 16. srpna 1419. V polovině r. 1420 byl hrad obležen pražským husitským vojskem a po půlročním obléhání byl v lednu 1421 definitivně dobyt a zdevastovaný zapálen. K jeho obnově již nikdy nedošlo, pouze v 18. stol. byla ve zřícenině kaple sv. sv. Jana Nepomuckého, pozdjěi bylo zdivo z hradu rozebíráno na stavby v okoli. V r. 2013 byl proběhla rozsáhlá sanace zachovaných zbytků hradu - došlo ke statickému zajištění, byly vykáceny stromy a postaven nový dřevěný most přes šíjový příkop. Kolem zříceniny probíhá závod Velká kunratická - stoupání od Kunratického potoka je snad nejtěžší a nejobávanější částí závodu.

---

Výchozím bodem vycházky na Nový Hrádek , na kterou jsem se vypravila s mámou, byla stanice metra Chodov. Prošly jsme kousek sídlištěm a poté, co jsme přešly ulici s příznačným názvem U kuntratického lesa, jsme se od rozcestí U dubu pustily po modré turistické značce, která nás zavedla až na Hrádek. Z Hrádku jsme sešly dolů ke Kunratickému potoku a odtud jsme pokračovaly po žluté značce k restauraci U krále Václava IV (kde jsme si daly lívanečky) a pak dál kolem rybníku Labuť až ke stanici metra Roztyly.

_{Les, les, les....}

_{I v detailu je krása}

_{Z Hrádku toho fakt moc nezbylo}

_{Restaurace U krále Václava IV a její lívanečky}

_{Rybník Labuť}

_{Labutě na Labuti}

_{Sekvojovec (pěkný "macek" - skoro se mi nevešel do záměru - s výškou kolem 35 m není divu)}

_{Mapa a výškový proil spíš je pro úplnost....}

Celá cesta vede Kunraticko-michleským lesem (kterému se říká taky Krčský les neboli Krčák). Celé jeho území je upraveno jako lesopark. Je protkaýny sítí cest a cestiček, je tu řada altánků, laviček, dětských hřišť a kromě restaurace U krále Václava IV se lze občerstvit ješte v restauraci Za větrem a restauraci Na tý louce zelený. Je to prima cíl pro vycházku, navíc dobře dostupný MHD. Pro mne to místo má navíc nádech nostalgie (procházky s rodiči, krmení labutí na rybníku, školní branná cvičení, rande i popíjení se spolužáky z gymplu U krále Václava IV ....).

Luhačovice

Luhačovice, malé lázeňské městečko nedaleko od Zlína, se mi od nás zdály vždycky hrozně z ruky. Sice se mi líbily fotky odtud, které jsem viděla na blogu u Danky (tady), ale říkala jsem si, že se tam nejspíš nikdy nepodívám. Ale ne nadarmo se říká "Nikdy neříkej nikdy". Pracovní školení mne zavedlo do Pozlovic, do jednoho z rekreačních středisek na břehu Luhačovické přehrady. Ve středu bylo krásné počasí, takže jsme si udělali v programu školení trochu delší pauzu a využili ji k procházce do Luhačovic - ono to je, co by kamenem dohodil.

---

Byla to příjemná vycházka - ochutnali jsme pár pramenů (nic moc - nejpitelnější mi přišla Vincentka), obešli kolonádu, pokochali se krásou luhačovických vilek a hotelů, nakoupili lázeňské oplatky, dali si něco malého na zub v jedné příjemné kavárničce. A pak už byl zas čas vrátit se zpátky do školícího střediska.

A tady je pár fotek, které jsem na té krátké vycházce "cvakla".

Kavárna Jizba, kde jsme se stavili, si zaslouží pár slov. Je v takovém malém domečku, tvoří ji vlastně jen dvě místnosti - v jedné jsou kachlová kamna a pár selských stolů, ve druhé je bar a prodej keramiky (spousta pěkných hrnečků, mističek...). Je to příjemné domácí prostředí a taky obsluhující slečna byla moc milá. Kromě různých druhů kávy nabízí i třeba čaje, domácí limodády, víno a taky domácí moučníky (které se různě obměňují). Já jsem měla višňový dort z mascarpone a jahodovou limonádu. Limonáda byla dobrá, dort úžasný.

_{(Fotku kavárny zvenku a fotku keramiky jsem si vypůjčila z jejich webových stránek - oboje jsem zapomněla vyfotit)}

_{A to už jsme zpátky u Luhačovické přehrady}

Květen je za dveřmi

... a tak mám ve váze pár snítek šeříku. Letos vykvetl - aspoň u nás v Praze - o pár dnů dřív než bývá zvykem. Přece jen je to nezvykle teplé (skoro letní) počasí znát. Nevím, jestli se mi to zdá, nebo jestli je to tím naplno svítícím sluničkem, ale přijde mi, že letos všude voní zvlášť silně, téměř omamně.

---

Bílý šeřík nám kvete před domem, fialový pod balkónem z druhé strany domu a tak jsem neodolala a cestou od konterjnerů na tříděný odpad jsem si pár malých snítek uloupila. Jen tak do malé vázičky,a bych si na chvilku zavoněla i doma. Po loňské zkušensoti (tady) jsem mu opět otrhala listy - zdá se, že tak vydrží přece jen o něco déle.

Padrťské rybníky

Víkendové počasí vyloženě zvalo na výlet někam do přírody, takže jsme neodolali ani my. Stejně jako minule jsme namířili do Chráněné krajiné oblasti Brdy, která byla vyhlášena v r. 2016 na území bývalého, stejnojmenného vojenského újezdu. Cílem výletu byla oblast Padrťských rybníků.

---

Východiskem naší trasy byla osada Tesllíny, kde jsme zaparkovali auto a vyrazili po zelené TZ. Kousek za kótou 719 m.n.m. (což je místo, kde měl stát americký radar - přiznávám, že jsme kótu minuli bez povšimnutí, nikde tam není nic patrné) zelená značka končila a dál jsme pokračovali po červené, Cestou jsme minuli místo, kde kdysi stával benediktinský klášter Teslíny s kostelem Sv. Jana Křittele. Klášter vznikl někdy v 11. stol. a jeho zánik se datuje do r. 1421, kdy ho vyplenila husitská vojska. Do dnešních dnů po něm nezbylo v podstatě nic a připomíná jej jen cedule v kamenné mohylce a dva obnovené rybníčky na Zlatém potoce.

_{Připomínka kláštera Teslíny}

_{Rybníček u bývalého kláštera Teslíny}

Po červené jsme došli až na hráz Hořejšího padrťského rybníka. Ten byl spolu s Dolejším padrťským rybníkem založen v 16. stol. jako rezervoár pro plavení dřeva. S rozlohou 70 a 40 hektarů jsou největšími (a také nejvýše položenými) vodními plochami v regionu a v jejich okolí se vyskytuje řada chráněných rostlin i živočichů.

_{Horní padrťský rybník panoramaticky}

_{Dolní padrťský rybník}

_{Dolní padrťský rybník}

Hráz Hořejšího padrťského rybníka jsme přešli po modré turistické značce (jinudy se ani jít nedalo - téměř hned za hrází už je Dolejší padrťský rybník a navíc je tam vstup zakázán, protože tam neproběhla ještě pyronechnická sanace) a dál jsme pak pokračovali po zelené až k Jahodové hoře (což byl se 726 m.n.m nejvyšší bod našeho výletu). Těsně před ní jsme si ještě udělali malou odbočku, ke skalce na jejím úbočí. Z vrcholu Jahodové hory bohužel nejsou žádné daleké výhledy - zakrývají je vzrostlé stromy.

_{Skály na Jahodové hoře poprvé}

_{Skály na Jahodové hoře podruhé}

_{Skály na Jahodové hoře potřetí (v pozdadí vysílač Praha)}

Na Jahodové hoře jsme opustili turistické značky a vydali se neznačenou lesní cestou směrem k jihu a po chvíli se připojili na výraznou rovnou cestu (ona v této oblasti ve většina cest "jak když střelí) a pokračovali po ní asi 2 km. Kousek poté, co jsme přešli silnici, se cesta změnila na spíše "necestu", takže jsme občas přeskakovali potůžky nebo kličkovali mezi bažinkami či stromky. Ale udrželi jsme směr a "necesta" se zase stala pohodlnou cestou, která nás dovedla na zelenou značku. A po té to byly lesní asfaltkou přes rozcestí Spálená bouda zpátky do Teslín jen 2 km.

_{Cestou jak když střelí, lesem i necestou...}

_{Jaro - dokonce i had vylezl (ikdyž do Jiřího ještě nějaký den chyběl)}

Celá trasa vede lesy po lesních cestách (sjízdných i pro kola nebo kočárky - s výjimkou zmiňovaného kousku před Spálenou boudou) bez nějakého velkého stoupání. Žížnivci se v Teslínech mohou občerstvit v Grillu (netestovali jsme - manžel řídil, takže se nemohl dát pivo, tak jsem s ním držela "basu")

Celková délka výletu byla 16 km (převýšení asi 220 výškových metrů - na profilu je to o něco víc, protože kus mimo značené cesty mi mapa tvrdošíjně kreslila jinudy), které jsme (i se svačinou) ušli za zhruba 4 hodiny.

Ed McBain - Romance

Další knížka z hromádky těch, které se u nás objevily pod vánočním stromečkem. Tuhle jsem vybrala manželovi já. A protože ctíme zásadu, že první si knížku přečte obdarovaný, já jsem se k ní dostala až vlastně po čtvrt roce.

---

Zkousšení nové divadelní hry trochu trochu drhne na konfliktech mezi autorem, režisérem i představitelkou hlavní role. Navíc to nevypadá, že by hra mohla být nějaký velký trhák. A tak se zrodí nápad, jak divadelní hru trochu zviditelnít. Na začátku nikdo netuší, že tenhle nápad rozjede celý příběh někam, kam asi původně směřovat neměl, a že skončí jako případ na stole detektivů rovnou z dvou policejních okrsků. V 87. revíru se vyšetřování se ujímají Steve Carella a Bert Kling a mají pocit, že všechno nebude tak jasné, jak to vypadá... Souběžně s pátráním pak ještě můžeme sledovat sbližování jednoho z detektivů - Berta Klinga s policejní lékařkou Sharyn, se kterou se seznámil při vyšetřování jednoho z minulých případů

Případy 87. revíru od McBaina jsou detektivní klasika druhé půlky minulho století. I Romance je detektivní příběh, kde na začátku je zločin a autor postupně sleduje, jak ho detektivové z 87. revíru rozplétají a snaží se najít pachatele. Pro milovníky thrillerů a akčních příběhů to asi nebude to pravé, možná jim příběh bude přidat příliš rozvláčný nebo popisný, ale já na Stevovi Carellovi vyrostla a nám pro příběhy, kde hraje jednu z hlavních rolí, slabost.

Anotace

Nenechte se mýlit, další z řady příběhů o mládencích z 87. revíru rozhodně není jen sladkobolným vyprávěním o něžných citech. Romance je název divadelní hry, jejíž hlavní představitelka se stala terčem útoku a utrpěla poranění nožem. Později je jeden člen souboru zavražděn, následuje další podezřelé úmrtí a detektivové Kling a Carella mají plné ruce práce. A také mají příležitost vychutnat si z první ruky nejrůznější jedovatosti, závist, pomluvy, namyšlenost, řevnivost a zlomyslnost, ovládající vztahy uvnitř společenství divadelních umělců. Ed McBain tu kromě poznatků o rutinních policejních postupech využívá i své znalosti literáta; střety mezi autorem předlohy a režisérem si očividně vychutnává a je jasně vidět, že ví přesně, o čem je řeč. Kdepak, žádná velká romantika to není, i když souběžně s příběhem o vyšetřování se tu rozvíjí i vyprávění o něžném vztahu detektiva třetí třídy Berta Klinga k policejní lékařce Sharyn Cookové. Ale ani to není tak docela procházka růžovou zahradou. Město tvořící kulisu příběhu je pořád stejně velké a zlé jako před desetiletími, když se 87. policejní revír poprvé zjevil ve světové literatuře. A jeho tvůrce si po celý ten čas uchoval svoji vysokou kvalitu.

Vydalo nakl. Baronet v r. 2017 (originál je z r. 1995)

Fialkový sirup

Na chalupě nám rostly na zahradě fialky vždycky, ale v přechozích letech jich bylo vždcky jen pár, hlavně kolem štítových zdí. Letos nás ale fialky překvapily a objevily se v místech, kde nikdy předtím nerostly, a v množství, na které jsme nebyli zvyklí - spousta jich vyrostla na dvoře pod zápražím, další pod jabloní a kolem rybízu na zahradě.

Shodou okolností jsem v pátek večer při čtení různých blogů narazila na článek o fialkách, kde byl zmíněn i fialkový cukr (tady). Zaujalo mne to, tak jsem začala pátrat po receptu a na stránkách Tchiboblogu jsem našla (tady) hned tři fialkové recepty. Pokus o výrobu cukrových fialek jsem vyloučila rovnou (to je moc velká piplačka, na kterou nemám trpělivost), ale dlouho jsem váhala mezi sirupem a cukrem. Nakonec mne zaujal ten sirup, kde jsem byla zvědavá na trochu alchymistický postup při získání fialové barvy, a rozhodla se pro něj.

A jestli vás to zajímá, tady je recept v dávkování, které jsem použila já

---

Suroviny

2-3 hrsti květů fialek

350 ml vody

300 g cukru

pár kapek citronu

_{Pěkně krok za krokem ...}

Květy fialek (bez stonků - jejich odtrhání byla největší práce na celé výrobě) jsem zalila svařenou vodou a nechala asi dvě hodiny vyluhovat. Pak jsem výluh z fialek slila přes velmi jemné plastové sítko a pomocí lžíce ještě fialky vymačkala. V tu chvíli měl výluh takovou zvláštní modrozelenou barvu. Opatrně jsem do něj kápla pár kapek citronu - a opravdu nastalo "kouzlo". Voda se změnila barvu na fialovou. Pokud chcete sirup skutečně fialový, je třeba přikapávat citron skutečně po kapkách a vždycky počkat na reakci tekutiny (pokud se to s citronem přežene, barva se prý změní na růžovou - já to tedy v této fázi netestovala). Pak jsem do vody přídala cukr a za občasného míchání ho nechala rozpustit. Polovinu sirupu jsem zasterilizovala ve skleničce od nějaké zavařeniny (při sterlizaci mírně zrůžověl), druhou polovinu jsem nechala v lednici ve sklenici s patentním uzávěrem pro okamžité použití.

Sirup po fialkách nevoní (což je škoda), ale má (aspoň ten čerstvý) krásnou fialovou barvu. Sladký je samozřejmě jako cumel, ale s perlivou vodou vytvoří docela zajímavou osvěžující limonádu (přidávám jsem si do ní ještě kolečko citronu), čímž výsledný produkt taky zrůžoví. Každopádně to byl zajímavý experiment (a za rok třeba zase zkusím ten cukr)

A jako prémii pár informací o fialce (třeba v nich najdete i něco, co nevíte). Správný botanický název fialky je violka vonná. Kvete v březnu a dubnu a kromě toho, že krásně voní, má i léčivé účinky. Pomáhá při nachlazení, kdy díky obsahu saponinů hojí a čistí dýchací cesty, díky tomu, že obsahuje sloučeninu kyseliny salicylové (což je účinná látka acylpyrinu) má i protirevmatický účinek, používá se rovněž zevně (do koupelí nebo ve formě obkladů k hojení ran). Její květy jsou jedlé a dají se využít při zdobení např. cukrářských výrobků (viz výše zmiňované cukrové fialky), salátů nebo nápojů. Vonné silice ve fialce obsažené mohou najít využití jako složka parfémů. A samozřejmě kytička fialek vypadá moc pěkně ve váze (tedy spíš ve vázičce - ta moje na fotce je v malém "panáku")

Daniel Silva - Dům špionů

Novinky od Daniela Silvy kupuji hned, jak se objeví v knihkupectví, protože tento autor špionážních románů patří mezi oblíbené autory mého muže a je to tedy pro něj vhodný dárek. Tentokrát se mi povedlo tuto novinku na předvánočním trhu přehlédnout. Ovšem mému muži nikoliv, takže jsem ji nakonec dostala já (ale podezřívám manžela, že si ji koupil hlavně pro sebe, když já ji prošvihla - což zjistil od syna, přes kterého si knižní vánoční dárky prověřujeme).

---

Po islámských teroristických útocích v USA přichází tři, na stejnou chvíli načasovné, teroriskické útoky v Londýně. Stopy teroristů vedou do Francie. Následuje výbuch, který zničí sídlo elitního oddělení francouzské tajné služby... Začíná nový hon na Saladina, strůjce teroristických útoků ve jménu Islámského státu. Postupně se k němu spojují tajné služby USA, Izraele, Francie i Velké Británie a vytváří složitý konspirační plán, který jim má umožnit dostat se postupně až k Saladinovi. Mozkem organizujícím celou akci se stává opět Gabriel Alon. Ten už se mezitím stal hlavou Ústavu, jak nazývají izraelskou tajnou službu, ale snaha zlikvidovat Saladina se stávvá jeho posedlostí, které neváhá opětovat spoustu prostředků, úsilí i nasadit v ní vlastní život. Celá operace se rozehrává na francouzském Azurovém pobřeží a posléze se přesouvá do Maroka. Jejími hlavním protagonisty jsou agenti izraelské tajné služby a Christoepr Keller, bývalý příslušník SAS, nyní agent britského oddělední MI5. To, jestli se podaří Saladina skutečně vypátrat a dostihnout, samozřejmě prozrazovat nebudu.

Román volně navazuje na předchozí knihu Černá vdova, kde se rovněž objevuje strůjce teroristkických útoků Saladin i řada agentů izraelské tajné služby, včetně Gabriela Alona. Přiznám se, že mi celá konstrukce konspirační akce přišla svým rozsahem docela přitažená za vlasy a nereálná, ale prostředí tajných služeb neznám, tak kdoví, co je tam možné. Ale jako špionážní román se knížka, jako ostatně většina Silvových románů, četla dobře.

Anotace

Již sedmnáctý špionážní thriller s legendárním špionem Gabrielem Allonem, teď už šéfem izraelské tajné služby! Hon na tajemného Saladina, nového krále terorismu pokračuje! Jenže štvanec se odmítá smířit se svým osudem a mění se z loveného v lovce. A nechává za sebou desítky a desítky nevinných obětí. Své síly musejí spojit ti nejlepší z nejlepších, nám už dobře známí agenti americké CIA, britských tajných služeb MI5 a MI6, skupiny Alfa francouzského DGSE, především pak ale Ústavu, izraelské tajné služby v čele s Gabrielem Allonem, pro kterého se dopadení Saladina stává otázkou osobní cti - a osobní pomsty. Cesta za islamistickým vrahem vede přes celou Evropu až do severní Afriky, kde se v "Domě špionů" síly dobra chystají na poslední střet…

Vydalo nakl. Harper Collins v r. 2017

Banánové muffiny s krémem

Další muffinový recept... Ale muffiny opravdu patří k tomu, co peču nejčastěji. Jejich příprava je hodně jednoduchá a rychlá, takže po nich dost často sáhnu ve chvíli, kdy nemám čas (nebo chuť) trávit v kuchyni moc času. Navíc se dají různě obměňovat a tak občas zkouším různé nové varianty (jako třeba dýňové nebo tvarohové). Tentokrát jsem sáhla po receptu, podle kterého jsem kdysi upekla své první muffiny a trochu ho upravila. A hotové muffiny jsem tentokrát doplnila krémem.

---

Suroviny

280 g hladké mouky

110 g cukru

1 lžíce prášku do pečiva

špetka soli

50 g čokolády

150 ml mléka

6 lžic slunečnicového oleje

2 vejce

2 banány

200 ml zakysané smetany (16% tuku) - na krém

80 g čokolády - na krém

Do mísy prosijeme mouku (já tentokrát míchala napůl špaldovou a normální) s práškem do pečiva, přidáme sůl, cukr a nasekanou čokoládu a promícháme. V druhé misce smícháme rozmixované (nebo vidličkou rozmačkané) banány, olej, mléko a vejce. Tekutou směs vlijeme do mísy se sypkou směsí a zlehka promícháme. Plníme do muffinových košíčků a pečeme asi 20 min. na 180°C.

Na krém si ve vodní lázni rozpustíme čokoládu (já použila směs hořké a mléčné). Do rozpuštěné čokolády (neměla by být úplně horká) po lžičkách zamícháme zakysanou smetanu. Krém necháme ztuhnout v lednici a pak jím zdobíme muffiny. První dávku jsem zdobila zdobičkou (ty jsou na fotkách), další den už jsem krém na muffiny dávala lžičkou a nakonec se mi tohohle, takové trochu rustikální, líbilo skoro víc. Škoda, že jsem nějaký taky nevyfotila.