středa 30. srpna 2017

Po modrém blankytu...

... bělavé páry hynou...
Verše Karla Hynka Máchy z jeho asi nejznámější básně Máj mne napadly, když jsem se probírala fotkami mraků, co se mi nahromadily ve foťáku. Mám modrou letní oblohu nejraději právě, když na ní jsou nějaké mraky či mráčky. Ráda je pozoruji, jak plují po obloze a mění tvar. A občas, mám-li po ruce foťák, neodolám a "cvaknu" si je.
A protože zítra je poslední srpnový den a předpověď počasí nám už od pátku místo modrého nebe slibuje déšť, napadlo mne, že si nějaké mraky na modré obloze zakonzeruji tady.













Vím - žádné mimořádné nebo umělecké fotky to nejsou. Ale jsou to "moje" mraky, co jsem "potkala" během léta - na nebi tuzemském i rakouském...

sobota 26. srpna 2017

Cuktetový salát

... byl jeden ze způsobů, jak naložit s cuketou, který jsem ještě nevyzkušela. Inspiraci na něj jsem objevila na stránkách Štěstí v mém životě už před delším časem (konkrétně v červenci tady), ale pořád nebyla příležitost ho udělat. Nakonec jsem si ho vyrobila jako krabičkový oběd do práce, když nám nevařila závodka. Salát je variabilní, takže jsem se nedržela přesně Álina receptu, ale udělala jsem si vlastní variaci (ovlivněnou i tím, co zrovna bylo v lednici)



Suroviny (na 1 porci)
2 malé cukety (asi patnácti centimetrové)
1 vajíčko
kousek tvrdého sýra
půlka červené kapie
lžička steakové hořčice
3 lžičky bílého jogurtu
3 lžičky majonézy
sůl, pepř


Cuketu jsem oloupala a nakrájela na kostičky. Ty jsem vhodila do vařící vody, nechala přejít var. Slila jsem je, propláchla hned studenou vodou a nechala okapat. Kapii, vajíčko i sýr jsem nakrájela na malé kostičky, přidala okapanou cuketu, majonézu, jogurt (na mne je samotná majonéza hodně těžká, takže ji do všechno nastavuji právě jogurtem), hořčici a dochutila solí a pepřem. A pak už šup do krabičky a ráno se mnou salát putoval do práce. V receptu sice byl psaný jako příloha ke grilovnanému masu, ale chutnal mi i bez masa, jen s dalamánkem.
A Ále patří dík za rozšíření mého repertoáru receptů na likvidaci cukety.

úterý 22. srpna 2017

Cuketovozázvorová marmeláda s pomerančem

"Cuketová marmeláda? To jako fakt?" To bylo první, co mne napadlo, když jsem na netu narazila na článek Aničky z blogu Agnieszka a jeji kratochvíle. Pak jsem si ho ale přečetla a řekla si "Proč vlastně ne?". Cuketa je vlastně chuťově poměrně neutrální, dá se zkombinovat téměř s čímkoliv a do čehokoliv. Nakonec - už jsem ji použila do pomazánky s česnekem i do muffinů s čokoládou, což jsou opravdu věci diametrálně rozdílné. A protože jsme si z chalupy přivezli další dva poměrně obří kousky, rozhodla jsem se, že to zkusím. V podstatě jsem využila Aniččin recept, jen jsem mírně upravila poměry surovin.



Suroviny
1 kg cukety (oloupané s odstraněnými semeny)
1 pomeranč
3 citrony
50 g zázvoru
350 g cukru
Gelfix Dr. Oetker 3:1


Cuketu jsem nakrájela na kostky (o hraně cca 1 cm), dala do kastrolu a nechala pomalu dusit. Ze začátku jsem kastrol nechala přikrytý, aby cuketa pustila vodu, pak už jsem ji nechala odkrytou (pokud by měla tendenci se přichytávat, je možné ji zezačátku malinko podlít). Přidala jsem oloupaný a na kousky pokrájený pomeranč. Když byla cuketa měkká, tak jsem do ní přimíchala šťávu citronů a najemno nastrouhaný zázvor. Nechala jsem všechno malinko zchladnout a rozmixovala ponormým mixérem. Rozmixovanou směs jsem znovu přivedla k varu a dál postupovala podle návodu na želírovacím přípravku - tedy přidala jsem Gelfix rozmíchaný ve dvou lžících cukru a za stálého míchání nechala minutu provařit. Pak jsem přidala zbytek cukru a povařila dalších 5 minut. Hotovou marmeládu jsem plnila do malých skleniček a ještě pro jistotu 10 minut sterilizovala.


Marmeláda má krásnou barvu (nevěřila bych, že přidáním jednoho pomeranče a kousku zázvoru do světle zelené cukety dosáhnu takovou žlutou) a zajímavou chuť, ze které je nejvíc patrný zázvor. Pokud se pustím ještě do jedné dávky, tak možná dám o něco méně zázvoru a přidám ještě jeden pomeranč ( pokusím se tak místo cuketovozázvorové marlemády s pomerančem vyrobit pro změnu marmeládu cuketovopomerančovou se zázvorem.


Každopádně nelituji, že jsem se to výroby marmelády z cukety pustila a děkuji Aničce za inspiraci.

neděle 20. srpna 2017

Zruč nad Sázavou

První připonínky města Zruč nad Sázavou se objevuji na začátku 14. století, i když osídlení tu bylo nepochybně již dříve. Ve druhé polovině 14. stol. se majiteli panství stali Kolowratové, kteří zde nechali vystavět gotický hrad. Od poloviny 15. století se pak majitelé panství rychle střídali a jedni z nich - Kalenicové ho v 16. stol přestavěli na renesanční zámek. Ten však v r. 1781 vyhořel a další století pak byl jen udržován, aby zcela nezpustl.
K oživení zámku pak došlo až v 19. století, kdy zámek koupil zbohatlý podnikatel - stavitel železničních tratí Jan Schebek a jeho syn ho nechal přesavět v pseudogotickém slohu. Schebkovi vlastnili zánek až do r. 1948, kdy byl znárodněn a byly v něm kanceláře Městského národního výboru. Po r. 1989 byl zámek v restitucích rodu Schebků vrácen, ti ho ale posléze prodali městu, které jej nechalo zrekostruovat a upravit v něm současné expozice.



My jsme si na zámek udělali zajížďku v sobotním odpoledni cestou z chalupy (kde jsme byli zkontrolovat probíhající výměnu střechy). A protože jsme neměli mnoho času nevyužili jsme všechny možnosti, které zámek a okolí naíbízí.
Prošli jsme velký prohlídkový okruh zámkem (vstup 120 Kč, trvání cca hodinu) a vyšplhali jsme na Kolowrastkou věž (vstup 50 Kč), která je pozůstatkem původního gotického hradu. Procházku parkem nám "rozmluvily" sbírající se černé mraky... Kromě toho zámek ještě nabízí expozici panenek a medvídků a ve městě je ještě Vodácké muzeum, muzeum obuvnictví a kousek od něj rozhledna Babka (což už jsme nestihli). Takže Zruč nad Sázavou určitě stojí za výlet.
A teď už jen obrázky...

A jdeme dovnitř...

Vstupní hala

Bezprostřední okolí zámku

A teď celá řada fotek z interiérů




Vystoupali jsme až do vrcholku zámecké věže a prohlédli si hodinový stroj

Kolovwratská věž

Výhledy z Kolowratské věže - na střechy zámku i na rohlednu Babka

Poslední pohled na zámek

A odcházíme...

Jediné, co mne trochu zklamalo, je nabídka občerstvovacích služeb. Přímo na zámku sice je Zámecká restaurace, která je v docela zajímavých klenutých prostorech, ale jídla v nabídce byla buď z kategorie "vařím ve friťáku" nebo přílohou byly knedlíky. Jedinou výjimkou bylo pečené kuře s bramborem (které jsem si dala já a nebylo nic extra). Žádná nabídka moučníků, žádná "malá" jídla. Prostě nabídka, která rozhodně nenadchla a určitě by mohla být mnohem lepší. Možná jsme spíš měli vyzkoušet kavárnu v penzionu Pod zámkem ... Ale když už jsme vylezli k zámku, nechtělo se nám vracet se dolů do městečka kvůli pozdnímu obědu.

pátek 18. srpna 2017

Coconut cusine Alpro

Kokosové alternativy ke smetaně na vaření jsem měla hned tři balení. Jedno bylo obsahem Brandnooz boxu, druhé jsem si v rámci Brandnooz boxu objednala jako dárek z věrnostního programu. Ale kde se mi doma vzalo to třetí, to tedy netuším. Našla jsem ho s téměř prošlé zastrčené ve špajzu. A připomnělo mi to, že jsem na tento produkt chtěla napsat hodnocení.
Tak tady je - tak trochu se zpožděním



Na začátek trochu základních údajů
Výrobce - Alpro
Koupeno - Brandnooz box
Balení - 250 ml
Cena - 49,90 (doporučená)
Složení - kokosové mléko (52,6%)(kokosový krém, pitná voda), pitná voda, hrachový škrob, hrachová bílkovina, stabilizátory (xanthan, guma guar, karagenan), aroma
Výživové hodnoty (100 ml) - energ. hodnota 413 kJ, tuky 8,8 g, sacharidy 2,3 g, bílkoviny 1,2 g


Kokosovou smetanu jsem použila jednak do tikka masaly s kuřecím masem (recept) a pak na sladko - udělala jsem z ni panna cottu a po druhé takovou variaci na panna cottu, kde jsem ji doplnila o bílou čokoládu. A vlastně zbylých asi 50 ml jsem zlikvidovala do ovesné kaše.
Smetana má opravdu poměrně výraznou kokosovou chuť, ale je fakt, že ve výsledných produktech byla cítit různou měrou. Ve sladkých variantách byla kokosová chuť patrná dost, v tikka masale naopak skoro vůbec (ale to je pochopitelné, protože tam je poměrně dost dalších výrazných ingrediencí). Každopádně jsem ve všech případech byla s použitím kokosové smetany spokojená. A docela mi chutnala i jen tak samotná. Praktické je balení v kartonku se šroubovacím závěrem.
Ve složení mne zarazil hrachový škrob a bílkovina, ale na chuť jsem je tam nepoznala. Takže jediným většim mínuse v mých očích zůstává cena, která není nejnižší (a jak jsem tak koukala, tak v obchodech je ještě o pár korun vyšší než ta doporučená).

8/10


pondělí 14. srpna 2017

Stmívání

Takhle to vypadá u nás na chalupě, když se blíží noc...
Aneb beze slov, protože to slova nepotřebuje - stačí se mi vždycky jen koukat






pátek 11. srpna 2017

Arachranofobie


Neboli česky řečeno úzkostí provázený abnormální strach z pavouků. Ne - nemyslím si, že bych jím trpěla. Sice nijak pavouky nemiluji, ale spíš kvůli pavučinám, jejichž likvidace mi přidělává práci. Nicméně, když jsem nad svou postelí těsně pod stropem nedávno spatřila pavouka, tak jsem rozhodně nadšená nebyla. A to z dálky nevypadal ještě nejhůř...



Když jsem na něj ale pohlédla zblízka, tak jsem odmítla uhlehnout a přivolala jsem manžela "ať s tím něco udělá". Protože představa, že by mi něco takového přistálo v noci v posteli (nebo dokonce přímo na obličeji) mi přišla krajně nevábná.


Škoda, že tam není něco jako měřítko, ale jednak na strop se něco špatně přikládá a jednak jsem svou odolnost vůči pavoukům vyčerpala na jeho vyfocení
Že se ani nedivíte, že jsem se s něčím takovým nechtěla kamarádit Mrkající?

úterý 8. srpna 2017

Tam, kam značky nevedou...

Většinou výlety vymýšlíme tak, že nás alespoň částečně vede turistické značení. Tentokrát jsme si ale výlet na chatě u Stříbra vymysleli tak, že jsme se s barevnými, bíle lemovanými pruhy nepotkali - tedy skoro (ono, když máte chatu 100m od červeně značené turistické trasy, tak se turistickým značkám úplně nevyhnete).



Chtěli jsme se prostě jen tak projít po okolí, ale protože máme rádi plány, tak jsme si i tu neznačkovanou trasu trochu naplánovali… Travnatou lesní cestou. Pod viaduktem. Podél potoka. Lesními pěšinkami, kde nám pod nohama praskaly suché borové šišky. Kolem velkého mraveniště. Do kopce. Po hrázi rybníka zastíněné mohutnými stromy. Lesem mezi smrčky. S kopce. Přes vesnici. Polní cestou, kde se na mezi začínají červenat šípky a kukuřice na poli už začínají mít palice (jednu malou, ještě sladkou jsem si upytlačila). Přes trať (pst - to by se nemělo). Do hospody na jedno točené. A taky po silnici a po červené. Až zase zpátky "domů".
A tady to máte v obraze








A protože GPSka je naše věrná kamarádka, tak tu nebude chybět nákres naší trasy, byť námět na výlet to tentokrát opravdu není (v některých místech manžel prostě nabral směr odhadem - smrčky, nesmrčky, svah, nesvah)