I druhý den dovolené jsme si jako cíl dalšího výletu vybrali jezero - tentokrát jezero Jablan. Jde o jezero ledovcového původu, které je dnes napájeno vodou z tajícího sněhu z okolních hor a jeho hladina díky tomu kolísá.
Auto jsme opět zaparkovali u vstupu do NP Durmitor a vyrazili jsme směrem k vesničce Bosača. Cesta vede kus po asfaltce, ale poměrně brzy pokračuje lesní cestou asi kilometr v podstatě po vrstevnici až k Bosače (která je jedním z nejvýš položenýchtrvale obydlených sídel v Černé Hoře). Tam jsme se na chvílí ocitli zase na asfaltu, ale od pramene (kde v blízkém domkuje možné koupit občerstvení) už definitivně měníme povrch na lesní cestu samý kořen a kámen. A současně začíná stoupat - v podstatě kolmo na vrstevnci, takže pauzy na vydýchání začínají houstnout. Naštěstí cesta aspoň většinou vede ve stínu lesa. Po asi kilometrovém nepřetržitém stoupání jsme se ocitli na malé planině pod vrcholem Ražana glava.
I dál cesta stále stouala, ale tentokrát to bylo pozvolnější - takový traverz po úbočí hory s krásnými výhledy. Přešli jsme další louku, za kterou se značená cesta rozvětvuje, aniž by tu byla nějaká směrovka. Za pomoci mapy v tabletu jsme vybrali správný směr, stejně jako na dalším rozcestí, kde naštěstí bylo označeno, že jedna cesta vede na Czervenu gradu (takže logicky ta druhá nejspíš k jezeru). Poslední stovka metrů k jezeru je docela slušný sešup.
Samotné jezero je sevřené ve skalnatému údolí, na svazích je kosodřevina a v bezprostřením okolí spousta kamenů. Jen je jezero teď po létě méně fotogenické - chybí mu část vody, takže jeho nazelenalá hladina je podstatně níž, než na jaře. Po odpočinku a svačině jsme od jezera vyrazili jinou cestou, kterou jsme objevili na mapě - ukázala se jako o něco delší, ale méně prudká. A protože jsme se rozhodli vystoupat kvůli výhledům ještě o něco výš, vrátili jsme se k odbočce na Czervenu gradu a dali se do stoupání směrem k ní. Stoupák je to slušný, ale cestička se celkem příjemně klikatí po úbočí svahu, takže stoupání není tak hrozné, jak jsme se obávali. Navíc jsme si cestu příjemňovali vyýhledy k jezeru i na okolní hory. Asi po kilometru jsme usoudili, že je čas k návratu, udělali jsme člem vzad a v podstatě ve svých vlasních stopách (bez sestupu k jezeru) jsme se vrátili zpátky na parkoviště.
Celá cesta je slušně značená, jediný problém jsme měli na zmiňovaném neznačeném rozcestí. Jako mapu lze použít mapu se Seznamu.cz i papírovou mapu Durmitoru. Cesta místy vede hodně prudce do kopce, navíc v nerovném terénu (kořeny, kameny, štěrk), takže vyžaduje dobré boty.
Celkem jsme ušli asi 12 km s převýšením 720 výškových metrů a se všemi zastávkami na focení, svačiny a popadnutí dechu (těch tentokrát bylo...) nám trvala asi 6 hodin.
Žádné komentáře:
Okomentovat