Bobotov kuk je s nadmořskou výškou 2523 m.n.m. nejvyšší hora pohoří Durmitor. Vzhledem k tomu, že jsme letos dělali spíš krátké výlety a navíc v nadmořských výškách hluboko pod 1000 m.n.m., bylo nám jasné, že k dobytí nejvyššího vrcholu asi nedojde. Ale protože my na výletech vyznáváme heslo "Cesta je cíl", rozhodli jsme se, že vyrazíme směr Bobotov kuk a až toho budeme mít dost, tak se prostě vrátíme...
Místem, kde jsme náš výlet začínáme, je tentokrát sedlo, které se "originálně" jmenuje Sedlo a nachází se ve výšce 1900 m.n.m. na okružní silničce vedoucí kolem celého NP Durmitor (která je samá zatáčka) asi 20 minut autem od Žabljaku směrem na Trsu. V Sedle je nepříliš velké štěrkové parkoviště, kde jsme parkujemi auto (díky týdenní vstupence do NP máme parkovné zdarma, jinak se platí 3 €). Fakt, že parkoviště je v devět dopoledne skoro plné, dává znát, že tentokrát budeme asi potkávat víc turistů, než na předchozích dvou výlet (i když nakonec to není nijak hrozné).
Ze Sedla vede směrem na Bobotov kuk turistická značka (červené kolečkos bílým středem) a cesta začíná rovnou stoupáním, které chvili vede po pěšince travnatým svahem, ale brzy cestička začíná být samý štěrk a kámen. Asi po půl kilometru docházím k závěru, že trekovým holím bude lépe v batohu (manželově), protože jednak potřebuju ruce, abych se na jednom zvlášť vypečeném stoupání držela lana, případně si rukama pomohla při výstupu, a jednak na pěšinku se vejdou tak akorát pohory a ty hole už nemám kam zabodnout. Nicméně výhledy z pěšinky jsou úžasné a příležitostí na to, abych se jimi kochala, dost - občas musíme zastavit, abychom popadli dech.
Po asi kilometru končí nejprudší část stoupání, dostáváme na jakousi planinu a za námi se tyčí vrchol Uvita greda, jehož svahem jsme se drápali vzhůru. Dál cesta si pořád stoupá, ale už to není tak prudce, a dokonce stoupání sem tam střídá klesání. Stejně tak se střídá povrch - občas pěšina v trávě, ale většinou štěrk nebo kličkování v kamenných polích. Přecházíme plochý vrcholek nazvaný Surutka a po chvíli začínáme klesat k jezeru Zeleni Vir. Jde opět o ledovcové jezero, takže po létě mu chybí poměrně dost vody.
Od jezera znovu stoupáme - k sedlu, kde je rozcestí. Na Bobotov kuk je to sice asi "jen" kilometr, ale převýšení 500 výškových metrů a velmi strmé stoupání, jehož začátek vede štěrkovým polem, nás vede k realistickému rozhodnutíí, že o výstup se opravdu pokoušet nebudeme. Zavrhujeme i cestu směr Mliječni do, protože by znamenala závěrečné tříkilometrové stoupání po silnici, do čehož se nám nechce, a rozhodujeme se vrátit se stejnou cestou (původně plánovanou a na mapě Durmitoru vyznačenou trasu ze Surutky se nám nepovedlo najít). Poslední čast cesty, kdy se prudce klesá k parkovišti nám dává zabrat snad ještě víc než stoupání (hlavně já se na pár místech slušně bojím). Nad parkovištěm pak ještě využíváme lavičku a přesto, že tu pořádně fouká, sedíme a kocháme se výhledy na všechny strany. A ikdyž jsme na Bobotov kuk nedošli, tak to byl super výlet.
Ušli jsme celkem asi 8 km s celkovým převýšením asi 650 výškových metrů a trvalo nám to se všemi přestávkami asi čtyři a půl hodiny. Cesta vede dost náročným terénem a určitě vyžaduje pořádné boty. Trasa, kterou jsme prošli my, je vyznačená jak na mapě Durmitoru, tak na mapě na Seznamu.cz. Na mapě Durmitoru je pak vyznačená cesta od Surutky, kterou se nám v terénu nepovedlo najít a není ani jako neznačná cesta na seznamové mapě. V terénu je cesta značená v pohodě (jedinou slabinou jsou rozcestí - červené nápisy na kamenech zrovna nevynikají trvanlivostí a čitelností).
Žádné komentáře:
Okomentovat