Zřícenina hradu Ralsko se nachází na výrazném stejnojmenném kopci, který je dominantou krajiny v okolí Mimoně. Kdy došlo k založení hradu je nejasné, udává se jak dvanácté, tak čtrnácté století. Ve 14. století už jsou doloženy zmínky přímo o hradu. V té době patřil mocnému severočekému rodu Vartemberků. V době hustiských válek byl obsazen husitskou posádkou, ve druhé polovině se na něj vrátili zpět Vartemberkové. Jejich panství se ale postupně rozpadalo, hrad se stal útočištěm loupeživých rytířů a pustnul. Na začátku 17. století už je uváděn jako pustý. V letech 1969 až 1989 se nacházel ve vojenském prostoru, kde byla umístěna sověstká vojska, a byl tedy nepřístupný. Do dnešních dnů se dochovaly zbytky paláce a obytných věží.
Výchozím místem našeho odpoledního výletu byl přímo Hostinec U zlaté lípy, kde jsme bydleli a kde jsme si po návratu z Děvína dali polévku a pivo. Takto občerstveni jsme od hostince vyrazili zkratkou přes louku a Ploučnici směrem k červené TZ, která vede z Novin pod Ralskem a po té jsme pokračovali. Značka vedla kousek po silnici, tak se stočila na polní cestu - zatím pořád pohodlně, skoro po rovině. To ovšem brzo po té, co jsme se dostali do lesa, skončilo a už jsme jen stoupali a stoupali a z počátku pozvolné stoupání se měnilo na pěkný krpál. "Nejvýživnější" bylo posledních asi 400 m stoupání od odbočky přímo ke hradu (funěla jsem jak ... - no u nás se říká "jak když jde prase z bukvic"). No jo - co bychom chtěli - hrady se prostě stavěly na kopcích. Ale jak kus pod vrcholem konstatoval manžel - "Tady bych tedy hradním pánem být nechtěl." (a copak hradní pán - ten jezdil na hrad na koni, ale čeleď...).
Zřícenina byl nejvyšší bod naší cesty (696 m. n. m.), odtud už nás čekalo v podstatě jen klesání - zpátky na křižovatku odbočky k vrcholu a odtud ještě necelé dva kilometry po červené. Z ní jsme si udělali další odbočku (značenou) do Vranovských skal. Po pár schodech jsme vyšli na Juliinu vyhlídku, odkud je výhled na nedalekýou vesničku Vranov, město Mimoň a v dálce jsme viděli i typickou siluetu Bezdězu.
Na Vranovem jsme potkali žlutou TZ a dali se po ní směrem k Srnímu Potoku - kousek lesem a polem, pak se značka stočila na silnici.. A protože pochod po silnici nemáme ve zvlášní oblibě, tak jsme zahnuli na polňačku, po které se dalo do Srního Potoka dojít taky. Tam jsme znovu narazili na žlutou, ale vydrželi jsme na ní jen pár set metrů - za mostem jsme turistickým značkám pro ten den dali vale a pustili se polní cestou podél Ploučnice, jejíž ještě poměrně úzký tok tu krásně meandruje. Mám ráda potoky a říčky - ať už poklidně plynou nebo dramaticky skáčou přes kameny. Takže se nám podle Ploučnice příjemně a pohodlně šlo až zpátky k "našemu" Hostinci U zlaté lípy (a zaslouženému pivu).
Celková délka - 12 km; převýšení celkem cca 425 m
Žádné komentáře:
Okomentovat