Po deníčkové výzvě Henriety a Dášině fotografické výzvě se obejvila výzva další. Vyhlásila ji Marta z blogu Vyzobaná slunečnice a nazvala ji "Moje poklady". Přičemž poklady byly myšleny ne zrovna věci s hodnotou ocenitelnou penězi, ale spíš poklady, které jsou srdeční záležitost - věci, ke kterým máme z nějakého důvodu vztah a opatrujeme je proto jako poklad.
I já mám pár takových věcí - nejde o starožitnosti, objektivně řečeno vlastně v některých případech ani o věci krásné, které bych měla někde vystavené. Ale jsou to věci, ke kterým mám z nějakých důvodů vztah a těší mne brát je do ruky a používat je. Máte-li chuť, můžete se na pár takových mých "pokladů" podívat.
Hrneček
Hrnek, ze kterého jsem kdysi na návštěvě u dědy v "Sezimáku" pila kakao nebo čaj. Když děda zemřel a my prodávali jeho domeček, odvezli jsme tenhle hrnek na chalupu. A tam už čtyřicet let piju čaj téměř jen právě z něj. A musím se příznat, že když chalupu někomu půjčujeme, tak tenhle hrnek schovávám, aby mi ho někdo náhodou nerozbil.
Šálek poměnkový
Tyhle šálky jsou ze servisu po babičce. Máme poslední dva. Vždycky z něj pili na chalupě kafe moji rodiče. Teď už z něj pije jen máma. Pokaždé, když ho beru do ruky, vzpomenu si na to, jak jsem ty kafe dělávala dvě....
Šálek rýžový
Ten čajový servis se šesti šálky se mi hrozně líbíl a chodila okukovat hodně dlouho. Už nevím, kolik stál, ale úplně málo to nebylo a já se pořád nedokázala přesvědčit, že ho potřebuju (bydlela jsem u rodičů, tak na co...?). A pak najednou přišla nečekaná zpráva - v práci se uvolnilo místo v pořadníku na dvougarsonku a já ji dostanu přidělenou (kdo pamatuje, asi tuší, jaké bylo mé nadšení). Najednou byl důvod si ten čajový servis koupit ... V mojí budoucí dvougarsonce ještě pracovali zedníci, ale já už měla čajový servis (v novém bytě jsem ho poprvé použila až za víc než půl roku). A tenhle šálek je z něj "Poslední Mohykán" - zbylých pět se během 30 let používání rozbilo.
Talířek
Vzpomínka na mou kolegyni, která byla mou první spolusedící v kanceláři, když jsem nastoupila po škole nastoupila do zaměstnání. Byla o třicet let starší než já, ale byla hrozně fajn. Když odcházela do důchodu, tak ten talířek nechala v kanceláři. A já ho v práci používám dál, i když je celý poškrábaný, flekatý a má místy smytou barvu. A občas si na kolegyni Evu vzpomenu...
Skleničky
Z těch jsme vždycky pili víno u manželových rodičů. Jsou úplně obyčejné, ale ze všech skleniček na víno, co měli, jsem je měla nejraději. Když zemřeli a vyklízeli jsme pozůstalost, tak jsem si ty dvě, co z celého servisu zbyly, odvezla domů. A když si dáme víno jen s manželem, tak ho pijeme právě z těhle sklenic.
Košile
Letitá košile po tátovi. Z tisíckrát oprané balvny, na které už dávno není moc znát, že původně byla světle modrá. Má prodřený límeček, natržený šev, ale stejně ji v létě nosím ráda jako lehkou vrstvu přes tričko, když se k večeru ochladí. Mám už ji spoustu let, kdysi jsem ji jako pubertální holka vydyndala na tátovi (tenkrát byla jeden čas móda nosit velké pánské košile). Už tenkrát nebyla nová, ale drží se pořád a já ji nejspíš budu doma nosit do doby, než se definitvně rozpadne.
Miska plechová
Moje babička uměla péct skvostné povidlové a tvarohové buchty. A právě v téhle misce nám je vždycky v pátek, když jsme dorazili na chalupu donesla (bydlela u strejdy v baráku přes zahradu). Je celá otlučená, ale necháváme si ji na chalupě jako památku na babičku (a její nepřekonatelné buchty)
Miska plastová
To je asi nejmladší exemplář z mých "pokladů". Nepotrpím si moc na plastové věci, v kuchyni mám mnohem raději porcelán a sklo. A nikdy jsem netoužila mít v kuchyni zelené doplňky. Tahle miska je ale ze sady, kterou mi přivezl syn jako dárek ze soustředění, když mu bylo asi sedm. Možná už si to ani nepamatuje, ale já tuhle misku nějak nedokážu dát z kuchyně pryč...
Tak to jsou některé z mých pokladů", jejichž hodnota je především ve vzpomínkách, které vyvolávají.
Marti, díky za výzvu.
Žádné komentáře:
Okomentovat